Vzpomínky starého xenofoba

Xenofobem jsem se zřejmě stal na podzim  roku 1985, kdy jsem vyrazil ze své rodné vísky na studia do Sankt Petersburgu, respektive tehdejšího Leningradu.   

Už první dny byly ve znamení rasismu. Nafasoval jsem na kolejích pokoj po vietnamských spolužácích. Takový bordel jsem do té doby neviděl.  Nevím jestli vietnamce evakuovali na konci letního semestru z hodiny na hodinu, ale pokoj tak působil. V hrnci na stole se mrskala tři měsíce stará ryba, štěnice přenášeli matrace z jednoho konce pokoje na druhý v očekávání čerstvé krve.  Po úklidu v pokoji nezůstalo nic  , než kovová konstrukce postelí a stěny. Během vyklízecích prací jsem na chodbě zahlédl šikmookou postavičku.  Pojď sem! Zařval jsem a vleču nebohého asiata do pokoje. Podívej se, jací  jste vy vietnamci prasata!  Dotyčný na mě upřel vyděšený pohled a koktá lámanou ruštinou. Ja ně Vietnam. Ja Lao. Laos ! Rozpačitě se omlouvám. Z dotyčného se vyklubal spolužák jménem Nammawong a doteď občas mám výčitky svědomí, že později , jako správný vyčůraný a věčně  hladový čecháček jsem mu mockrát, pod záminkou, že se chci seznámit s laoskou kuchyní, sežral večeři. A doteď si pamatuji „ sabaili bó“ – děkuji.

Ve třídě mám bulhara, alžířana, mongola, dva laosany, včetně Nammawonga , moji maličkost a dvaadvacet škaredých a pitomých rusek. Takovou smůlu mám snad jen já.  Zvláštní postavou je alžířan Aisa. Perfektní matematik, jen z hecu a bez přípravy jde na matematickou olympiádu a vyhraje ji.  Jako odměnu má dostat zkoušku z matiky za jedna. Učí nás ale totální blb a Aisa se mu k vítězství v olympiádě nepřizná,  a nakonec ho ze školy vyhodí  , za to, že neudělal matiku.

Blbů nás učí víc, například  v té době povinný marxismus leninismus.  Češi,  slováci a madaři , trénovaní domácí socialistickou výchovou, dokáží z titulu cizince občas toho blba profesora vytočit všetečnými otázkami. Bulhaři a východní němci naproti tomu disciplinovaně odhrkávají naučené fráze. Nejvíc mě  udivují  izraelští arabové, nejenže komunistické bláboly ovládají, ale snad jim i věří.  Zbytek spolužáků od Bolivie po Angolu většinou bere  komunistické kecy něco jako povinnou reklamu v přestávce oblíbeného seriálu.

Brzo se tvoří česko-slovensko-maďarské  chlastací komando. Ale nejsou tam všichni. Jeden maďarský šprt  se vymyká. Ostatní maďaři mu říkají Potkáň. To je divná přezdívka, říkám Gejzovi, v češtině to znamená něco jako krysa.  No jo, to  v maďarštině taky,odpovídá Gejza.

V paralelním kruhu je sedm afghánců. Nevím čím jsem si to zasloužil , ale afghánci si mě oblíbili. A taky jsou docela fajn, nejsou hloupí, věčně veselí a v pohodě, školu taky nějak přehnaně nežerou.  Čató rasti ? , paštunsky Kolik je hodin?  asi dostatečně charakterizuje náš vztah k přednáškám .

Miluji cestování a tak si občas čtu na cizineckém děkanátu seznam  schválených příjemců stipendií. Je tam vždy jméno a  stát. Jednou jsem napočítal přes osmdesát států. Některé jsem ani neznal, například:  Ostrovy Zeleného mysu. Než mi došlo, že Cabo Verde, česky Kapverdy, překládá ruština asi doslovně.

Teoreticky jsem příbuzný etiopského císaře. Ale opravdu velice a velice vzdálený. Neteř tety snachy sestry mého děda, nebo něco podobného si někdy v šedesátých letech dvacátého století vzala čtvrtého bratrance páté sestry třetího strýce etiopského císaře. Nicméně od té doby je jméno Hailé Selassié a jeho podobizna v naší rodině známá.

 Jedna z mých dvaadvaceti ruských blbek si ve třeťáku vzala etiopana. Chodím si  k ní opisovat prošvihlé přednášky.  Její  etiopan má v pokoji portrét posledního etiopského císaře.  Hele,  to je Hailé Selassié, říkám. Nastává vzájemný kulturní šok. Etiopan se diví, jak to že ten portrét znám,  a já se divím jak to, že si dovolí v dobách,  kdy Etiopii vládne komanč Mengistu Haile Mariam režimem srovnatelným s rudými Khmery, vyvěsit portrét etiopského císaře.  Etiopany jsem poznal celkem asi tři, a přes veškerý despekt k komunistické etiopské dikatuře osmdesátých let, musím přiznat, že to byli všechno nesmírně inteligentní lidé, ne šprti a snaživci, ale skutečně inteligentní. Netuším jaké kritéria používal  etiopský komunistický režim při výběrů adeptů na zahraniční studium, ale ti vybraní , které jsem poznal na to skutečně měli.

Občas míří můj rasismus a xenofobie i do vlastních řad. Například na kolejích petrohradské university. Jedeme s kolegou , čechem výtahem, s námi neznámý černoch. Bavíme se česky. Jé, vy jste češi ? To bych do vás neřekl, ozývá se černoch. No , to my do tebe taky ne, reaguje kolega. Ten neznámý černoch se dnes občas  objevuje ve zprávách na ČT, Martin Kříž, sinolog.

Nutno podotknout, že někteří neevropané se skutečně dokázali  integrovat. Například jeden kubánský černoch. Občas  společně popíjíme  v pivnici nedaleko kolejí.  Jednou se vracím se na koleje, na vrátnici můj známý kubánec, pod paží starou hluchoněmou ruskou alkoholičku, se snaží svojí přítelkyni propašovat na pokoj. Na druhé straně barikády nositelka řádu práce v důchodu ve funkci vrátné. Neskutečná scéna, zralá na skrytou kameru. Nicméně kubánce  po čase vyhodili ze školy a on zmizel. Našli ho za dva roky , když prováděli zátah na petrohradské bezdomovce. Kubánec ruskou milici šokoval svým bezchybným přízvukem a žargonem  místních bezďáků.

Většina úspěšně dostudovala, a tak se naše chlastací komando časem mění. Kliďas Fajsal ze Sýrie, maročan Jusúf, díky kterému poslouchám Guns n Roses, Muafak , irácký kurd, kterého jeho slovenská přítelkyně počeštila na Mufáka, Omar z Jemenu, Gerald z Nigérie, James z Ghany, Ricardo z Peru  a další.

Jedna z posledních pařeb  u mě na pokoji v létě 1990. Iráčan Ibrahim, věrný straně BAAS a Saddámovi, Mufák, kurd a disident, který se nemůže v Iráku ukázat a já diskutujeme nad flaškou vodky jestli američani  skutečně vyženou iráčany z Kuvajtu. Já tvrdím, že jo, Ibrahim, že ne a Mufák moudře mlčí.

Tolik moje nostalgické vzpomínky na  xenofobní minulost. A teď  k současnosti.

Máme  momentálně zhruba  pětiprocentní nezaměstnanost. Politici jsou nadšení a snad se najde i někdo, kdo věří, že to je jejich zásluha. Historicky byla nejvyšší nezaměstnanost asi 12 %.  A co když bude 50% ? Že se na to nevykašlu, makat za pár šupů, když můžu dostat podporu.  Zvládne to systém? Kde je ta limitní hranice nezaměstnanosti?  

Anděla tvrdí, že němci si natisknou  třicet miliard euro a v pohodě tak zvládnou  migrační vlnu, tedy aspoň tu loňskou. Nejsem němec a eurem neplatím,  ale stejně, ta samá otázka. Kde je ta limitní hranice?

Srdceryvné příběhy o utopených a zmrzlých imigrantech sice útočí na lidskou humanitu, ale stejně odpověď na základní otázku, tj. kde je ta limitní hranice, nedávají.  Myslím, že je to z jednoduchého důvodu, nikdo ,ani  Anděla to prostě netuší, a jen doufají, že to nějak dopadne.  

A pokud, kdo se na na to ptá, je rasista a xenofob. Tak jo. Tak se taky hlásím.  A to přesto, že mám kamarády různých ras, barev a národností od Bangkoku po Lagos.